Náš příběh z biblického hlediska
Co je třeba k tomu, aby byl uzdraven národ? Jak dojde k proměně celé země?
Bůh v Písmu říká, že bez ohledu na to, co se v národě děje, on si pro sebe vždy ponechá několik lidí, kteří mu zůstanou věrni. Ať jsou okolnosti dané země jakkoli pohnuté, neexistuje nic, co by Bůh nemohl vykoupit, uzdravit a osvobodit, když těchto několik jedinců povstane a začne k němu volat.Biblické příklady
V Joelovi 2 nesla izraelská zem důsledky soudu. Proto zatroubili na polnici a vzburcovali národ. Ve 2. Paralipomenon 7,14 Bůh nazývá svůj lid: "Můj lid - ti, kteří jsou povoláni mým jménem." V celém Písmu a historii vidíme, že Bůh si vždy zachová svůj oddělený lid. Tato skupina oddělených je dotčena tím, co se dotýká Božího srdce, a funguje jako panty na dveřích, skrze které může Bůh měnit běh historie.
V Bibli byli takoví lidé nazýváni Levité, Nazarejci, zůstatek, proroci, apoštolové, učedníci, ti, kteří milují Boha, následovníci Kristovi, následovníci cesty, ti, kteří stojí v průrvě, první ovoce atd. Jako například za dnů Eliáše, kdy si Bůh zachoval sedm tisíc těch, kteří nebyli nakaženi špatností a zlem. Znamená to, že v každé generaci a v každém národě je to stále tak, jako tomu bylo za dnů Eliáše.
Deuteronomium 32, 30 nám také ukazuje mocný duchovní princip pro období bitvy či problémů, který spočívá v tom, že když se shromáždíme, v duchu se vytvoří ohromná jednota a synergie.
Jeden člověk zažene tisíc, ale dva už zvítězí nad deseti tisíci! Ježíš obrátil svět vzhůru nohama s dvanácti učedníky. Je tedy jisté, že my, jako ti, kdo jsou povoláni jeho jménem, můžeme volat k Pánu pro uzdravení a proměnu naší země. Když se ti, kteří zůstali Bohu věrni, ti, kteří jsou jím povoláni, shromáždí, staneme se "panty na velkých dveřích". Na otočení takových vrat pak stačí jen několik lidí, kteří tím ale mohou změnit historii celé země.
Když zatroubíme na polnici a svoláme shromáždění, přijde někdo? Kdo dorazí?
Zdá se, že všichni jsou zaneprázdněni svými životy, péčí o rodiny atd. Bůh v Žalmu 110, 3, ale říká, že lidé ochotně přijdou v den Boží moci. Není nic, co by mohlo povolaným zabránit v tom, aby přišli. Ani únava, jiné aktivity nebo další věci, které si žádají jejich pozornost - nic nezabrání ochotnému srdci poslechnout toho dne Boží volání. Naším úkolem je pouze věrně "troubit" a svolávat a nechat na Duchu svatém, koho si chce přivolat. Těm, kteří mají uši k slyšení, obměkčí on sám srdce a oni pak zareagují.
Poté, co se sejdeme, se řídíme Božím návodem pro uzdravení národů v 2. Paralipomenon 7, 14.: "když se Můj lid, který se nazývá mým jménem pokoří a bude se modlit a vyhledávat mě a odvrátí se od svých zlých cest, tehdy je vyslyším z nebes, odpustím jim jejich hřích a uzdravím jejich zemi."
Na tomto stojí naše regionální a národní svolání. Pokorně předstupujeme před Boha a ptáme se ho na jeho vůli pro naši zem. Bereme vážně to, co nám řekne. Pokud nám ukáže něco nečistého v nás, činíme z toho pokání jménem celého národa, stejně tak, jako to dělal Daniel a proroci. Tato část písma také obsahuje naše zaslíbení - Bůh nemůže odolat volání pokorných a pokání svého lidu. On USLYŠÍ z nebe, ODPUSTÍ náš hřích a UZDRAVÍ naši zem.
Když se dotazujeme Boha, máme na mysli také příběh Davida, kdy hledal Pána, aby zjistil, proč v zemi dlouhodobě nepršelo. (2. Samuelova 21,1). Co bylo příčinou utrpení, které musel Izrael snášet? Bůh řekl Davidovi, že důvodem je, že Saul porušil svou úmluvu s Gibeóňany, což přineslo ekonomickou krizi a hladomor způsobený dvouletým suchem. Jakmile David získal klíč k celé situaci, zjistil příčinu utrpení a mohl se k situaci správně postavit a přinést obnovení.
Stejně jako David žádáme Boha o "Gibeonský klíč" pro celý národ -
o to, aby zjevil jednu nebo dvě věci, které přinesly naší zemi soud nebo kletbu.
Raná církev
Raná církev se ve Skutcích 13 inspirovala Davidem: křesťané se shromáždili, aby Pána uctívali. Během tohoto uctívání jim Bůh dal svou nadpřirozenou strategii.David toto prožil mnohokrát. Byl zpívajícím teologem. Hloubka zjevení, kterou o Bohu měl, často přicházela uprostřed jeho uctívání a chval.
Když uctíváme a jsme fascinovaní srdcem svého Krále, Bůh uvolňuje ducha moudrosti a dává nám zjevení. Nemůže si v tom pomoci. Miluje, když s ním mluvíme, když mu zpíváme a děkujeme mu. Jsme jeho děti.
Když ho uctíváme, jeho srdce je pohnuté, stejně tak, jako nás umí pohnout naše děti, když se na nás podívají tím svým pohledem a řeknou: "Tati, mohla bych dostat tohle?" Bůh nemůže odolat těm, kdo mají čisté srdce a opravdově ho o něco žádají. Má ohromnou radost, když nám může dát jakýkoli dobrý a dokonalý dar.
Když se shromažďujeme, vrháme své koruny k Ježíšovým nohám, stejně tak, jak to dělali ti, kdo ve Zjevení 4 přicházeli k Božímu trůnu.
Složíme k Ježíšovým nohám vše, pro co nám hoří srdce, své plány, zaneprázdněnost života nebo naše touhy, abychom pro dané shromáždění mohli slyšet jeho hlas zčerstva. Odložíme to, v co doufáme, a svá očekávání a poddáme se zcela našemu úžasnému Bohu, abychom byli schopni slyšet, jak chce jednat a byli ochotni poslechnout vše, co říká.